Umělci čistého srdce

Barcuch Alois

*30.12.1911 Poteč +3.9.1975 Kateřinice

Narodil se 30. 12. 1911 v Poteči, obci ležící na moravsko-slovenském pomezí, jako třetí dítě z devíti sourozenců a dětství prožil v menší rolnické usedlosti. Se dřevem se seznámil velice záhy, když přes zimu pomáhal otci při těžké práci dřevorubce v panských lesích. Nejdříve vychodil českou obecnou školu v rodné obci a později navštěvoval hospodářskou školu ve Valašských Kloboukách. V roce 1933 nastoupil vojenskou prezenční službu v Uherském Hradišti. Po jejím skončení vykonával jako své povolání četnickou službu, během níž vystřídal řadu stanic a velitelství v Brně, Ostravě, Krnově, Vsetíně, Praze, ale i na Slovensku. V roce 1943 se oženil a s manželkou se společně starali o čtyři děti. Po osvobození republiky odešel sloužit do Slezska, kde se usadil i s rodinou v Kobeřicích nedaleko Opavy. Osud jej však opět brzy zavedl zpět do valašského kraje, kde bydlel v domku v Kateřinicích. V roce 1958 byl nucen po různých nepříjemných peripetiích ze sboru odejít a vykonávat podřadnou práci pomocného dělníka v MEZu Vsetín, aby po nějaké době ukončil svou pracovní dráhu v Uhelných skladech ve Valašském Meziříčí. V roce 1971 odchází do invalidního důchodu. Tato změna životního rytmu se pro něj stává impulsem k tvůrčí činnosti. Převážnou většinu dne trávil ve své dílničce a vyřezával, věnoval se chovu ovcí nebo vycházkám do přírody. Během následujících let mohl při řezbářské tvorbě projevit svůj doposud skrytý výtvarný talent, zručnost a osobité vidění věcí a lidí kolem sebe. Inspiroval se v začátcích akademickou sochařskou tvorbou, později pohádkovými motivy, vytvářel rovněž hračky i užitkové předměty, pojednávané někdy složitým reliéfním dekorem. Postupně však u něj převládlo zachycování typických rysů rychle mizejícího vesnického valašského života s jeho tvrdostí i poezií. Bohužel mu však nebylo dáno plně rozvinout své originální řezbářské schopnosti a vrozený cit pro práci se dřevem. Zemřel náhle v září roku 1975. Do dnešních dnů se dochovalo více než padesát děl, která jsou dokladem jeho přesvědčivého neškoleného umění.PK

... více zde

Barčák Štefan

*20.11.1913 Turzovka +19.11.2004 Košťany nad Turcom

Žil v rodinném domku v Košťanoch nad Turcom nedaleko Martina. Vyrostl v chudých poměrech. Jeho matka musela sama vychovávat šest dětí, protože otec tragicky zahynul při hornické práci v Americe. Po základní škole se vyučil v Trenčíně stolařem, ale později pracoval především jako zámečník. Od padesátých let 20. století byl zaměstnán v Turčianských strojírnách v Martině. Vyřezávat začal již v dětství, ale soustavně se vrátil k řezbářství až po svém odchodu do důchodu v roce 1978. V malé dílničce, dobře vybavené nástroji se rozpomíná na pestré zážitky svého těžkého dětství na Kysucích a také na kouzlo již zaniklého vesnického světa, zabydleného rázovitými postavami řemeslníků, rolníků, pohádkovými postavami, svatými, kteří měli blízko k lidové zbožnosti. Za svůj život vytvořil více než 160 soch různé velikosti a 40 reliéfů, pro něž je typický jeho svébytný lyrický řezbářský projev, vyznačující se smyslem pro detail, citovostí, originalitou výrazu spojenou s fantazií, neutuchající tvořivostí, kterou často a rád doplňoval laskavým humorem a nadsázkou. Uskutečnil řadu samostatných i kolektivních výstav amatérské či lidové tvorby na Slovensku. V roce 1996 zvítězil v národní soutěži Tvořivé zájmy člověka. Svými pracemi je zastoupen zejména v Etnografickém muzeu Slovenského národného múzea v Martině, ale také v řadě soukromých sbírek po celém světě. Na přelomu roku 2001/2002 získal v Římě mezi stovkou exponátů jeho betlém na 26. ročníku soutěže tvůrců betlémů z celého světa prestižní cenu Silvána Moffiho. PK

... více zde

Beránek Václav

*7.7.1915 v Bezděkově u Havlíčkova Brodu +27. 6. 1982 v Jihlavě

Narodil se v rodině malorolníka jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Původním povoláním truhlář, převážnou část života však zaměstnán jako dělník na železnici. Kreslil rád od dětství, soustavně však začal malovat až v roce 1965 (vytvořil celkem asi 60 olejových obrazů a několik desítek kreseb). Psal též pohádky a manifesty. Ve volném čase se věnoval zahrádce a včelaření. Okouzlen bezelstným pohádkovým světem, k němuž se utíkal před trpkými zkušenostmi všedního života, tvořil idylické výjevy (např. známý cyklus o Rusalce), ovlivněné spodním proudem erotických snů, či anekdotické záznamy příběhů. Jeho olejové obrazy vznikaly pomalu, po důkladné kresebné přípravě. První samostatnou výstavu měl až v roce 1981 v olomouckém Divadle hudby. Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav u nás i v zahraničí (Montreal, Lugano, Reggio Emilia, Zagreb, Paříž, Bratislava). Zastoupen ve sbírkách: Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Collection de la Ville de Paris (Musée d´art naif Max Fourny). PK

... více zde

Matěj Čupec

*3. 3. 1904 Štiavnik u Bytče +6. 10. 1978 Horná Štubňa

Narodil se v rolnické rodině a měl šest sourozenců. Vyučil se pekařem a celý život toto povolání v Horní Štubni vykonával. Tvořivé výtvarné činnosti se začal věnovat až po své šedesátce vedle již dříve oblíbeného včelaření. Nejdříve upravoval náhodně nalezené samorosty. Později z podnětu štiavnického faráře Albína Blažka přešel i k tvorbě volných, sochařsky pojatých figur. Nechal se inspirovat sakrálními, ale záhy i světskými náměty. Během prvních šesti let vytvořil asi 250 prací. Po roce 1970 rozšířil svůj zájem i na kámen, z něhož začal vytvářet neobyčejně originální, svérázně pojaté hlavy mimořádné výtvarné působivosti. Jeho dílo začalo být známé širší veřejnosti po výstavě slovenské lidové plastiky na bratislavském hradě v roce 1971, kde byl významně zastoupen. Kamenné hlavy Mateje Čupce, vyzařující archetypální poselství, zařadila kurátorka Katarína Čierna mezi exponáty výstavy L´art brut, Slovenská národná galéria - Galéria insitného umenia, Schaubmarov mlyn, Pezinok 2001. Jeho práce vlastní: Historický ústav Slovenského národného muzea v Bratislavě, Slovenská národná galéria v Bratislavě, Slovenské národné muzeum - Etnografické muzeum v Martině. PK

... více zde

Droppová Eva

*31. 5. 1936 Bratislava

Eva Droppová se narodila se v německo - maďarské rodině. Vystudovala elektrotechnickou střední školu a pracovala jako kreslička ve výzkumném ústavu textilním v Bratislavě, kde žije a tvoří dosud. Začala kreslit samostatně a spontánně v roce 1991 po silném citovém otřesu, který jí způsobila vážná nemoc jediného syna. Její malby a kresby, medijně inspirovány, jsou často doprovázeny textem, například formulací otázky kladené duchům a podobně. Zpočátku kreslila tuší, pak následovaly kresby barevnými fixy, tempery, olejomalby, vždy na papíře. Techniky často kombinuje - formáty i způsob jsou voleny náhodně. Podle vlastních slov kreslí či maluje zcela automaticky a začne-li o tvořeném uvažovat, ztrácí schopnost pokračovat. Účastnila se několika výstav (Festival esoteriky, Bratislava 1996, L´ art brut - umění v původním (surovém) stavu, Galerie hlavního města Prahy, Praha 1998, L´art brut , Slovenská národná galéria - Galéria insitného umenia, Schaubmarov mlyn, Pezinok 2001). Její autorská výstava se uskutečnila v květnu 2001 ve Vlastivědném muzeu v Povážské Bystrici a na ni navázala celá řada samostatných výstav v Praze i Bratislavě. AN

... více zde

Frélich Ladislav

*7.4. 1932 Malé Prosenice

Ladislav Frélich prožil v Prosenicích celý svůj život, i když zaměstnání v Sigmě Hranice mu umožnilo důkladně procestovat celé Československo. Základní školu vychodil v Prosenicích a Oseku, poté se vyučil v Hranicích strojním zámečníkem. Matka pocházela z valašské Oznice, která se stala místem jeho častých pobytů a krajem, kde nacházel a obnovoval v přírodě své životní kořeny. Pracovat začal v roce 1947 v Sigmě Hranice nejdříve jako externí montér. Při zaměstnání stačil vystudovat strojní průmyslovou školu, což mu umožnilo později pracovat dlouhých padesát let až do roku 1997 v náročné oblasti investiční výstavby Sigmy jako koordinátor staveb vodních děl, úpraven a čistíren vody či přehrad (podílel se například na výstavbě vodního díla Želivka). Začátkem roku 1955 se oženil a věnoval se vedle zaměstnání především výchově svých dcer. O výtvarné umění nejevil během studia ani později nějaký výrazný zájem. Byl založen především technicky a kutilsky. Vrozenou zručnost a pracovitost uplatnil při stavbě rodinného domku se zahradou na samém okraji Prosenic. Zájem o práci se dřevem u něj paradoxně vyvolala něšťastná lyžařská nehoda na Soláni v roce 1980, která skončila zlomeninou nohy a rekonvalescencí, během níž si začal krátit dlouhou chvíli vyřezáváním. Výraznou inspirací a hodnotnou předlohou k počínající zálibě se mu stala útlá brožovaná kniha plná fotoreprodukcí a kreseb “Z dějin nábytkového umění – středověk“, kterou mu jako dárek v nemoci věnovala jeho spolupracovnice. Zde nacházel bohatou studnici motivů, z nichž vycházel ve svých řezbářských začátcích, které se vyznačovaly zejména tvorbou složitých dekorativních propletenců rámů pro zrcadla. Ty vyřezával nejdříve v kuchyni, teprve později si vybudoval ve sklepě vlastní „ateliér“. Nástroje pro vyřezávání si vyráběl sám, protože s kupovanými dláty nebyl nikdy plně spokojen. Kromě tvorby užitných předmětů (také pletení košíků) se zejména po svém odchodu do důchodu v roce 1997 začal zaměřovat na ztvárňování rozličných pohádkových figur, upravovaných povrchově barevně citlivou a vyváženou polychromií. Řezbářství, které překvapivě probudilo jeho dosud neprojevené výtvarné schopnosti a nadání se věnoval především v zimních měsících roku, kdy nebylo tolik práce kolem domu či na zahrádce. Z jeho dílničky se tak vynářejí kouzelné bytosti, které dělaly radost především jeho nejbližším. Někdy je v létě vystavoval pod přístřeškem na své zahradě. Vodník, trpaslíci, Sněhurka, myslivec, Červená Karkulka s babičkou, vlkem a hajným dělali radost náhodným kolemjdoucím. Vrcholem jeho dosavadní figurální tvorby se bezpochyby staly dvě postavy sv. Floriána, patrona hasičů, věnované autorem místním dobrovolným hasičům do jejich společenské místnosti. Zcela jistě zde sehrála významnou motivační roli v obci vysoce oceňovaná organizační činnost jeho otce Ferdinanda Frélicha (1904 – 1981), od roku 1947 velitele sboru dobrovolných hasičů v Malých Prosenicích. Sv. Florián z roku 2007 je vysoký 55 cm a stal se jakousi přípravou pro daleko rozměrnější sochu téhož světce, zhotovenou o tři roky později. Druhý Frélichův sv. Florián, posvěcený na sv. Hostýně, je vysoký 110 cm a pozoruhodný kromě jiného tím, že stojí na dřevěné základně, kde autor s narativní působivostí zachytil plasticky skutečný hasičský zásah sboru dobrovolných hasičů v Prosenicích v roce 1946, popsaný v hasičské kronice: „Příčinou požáru v čp. 3 v Malých Prosenicích bylo krátké spojení na hůře. Hasiči museli nejdříve zachraňovat svou stříkačku a benzín, který měli v čp. 3 uskladněny. Ohni, který vypukl kolem 9. hodiny večer a ve 20 minutách byl zdolán, podlehly střechy a nájemníkovi Šimonovi shořelo rozvěšené prádlo.“ V řezbářské tvorbě Ladislava Frélicha se postupně začaly prolínat čtyři zmíněné linie. Vedle bohatě dekorativně pojednaných užitných předmětů (vázy, podnosy, rámy, oltářní stojany) se často vrací ve své volné figurální tvorbě k pohádkovým námětům i k sakrálním výjevům (betlémy, reliéfy Poslední večeře páně), které doplňují téměř dokumentární kronikářské záznamy (např. rozměrný reliéf černotínské vápenky). Zahrneme-li do výčtu jeho prací všechna zmíněná zaměření, můžeme říci, že vytvořil doposud na čtyřicet děl, která se až na výjimky nacházejí v majetku jeho rodiny. Do letokruhů dřeva lípy, topolu, trnky, olše zaznamenává svým vlastním osobitým rukopisem, vyznačujícím se hravostí, smyslem pro jemnou ironii a vrozeným citem pro vyváženou barevnost své řezbářské sny, které jeho neškolený autentický projev umocňuje citovostí, nehranou prostotou a svěžestí, jakou známe u těch nejlepších insitních tvůrců. Frélichova doposud širší veřejnosti utajená kvalitní výtvarná tvorba se nepochybně nachází na pomezí mezi lidovým a insitním uměním překvapivě vyzrálého a inspirovaného tvůrce, jakých není v současnosti mnoho. PK

... více zde

Hankovský Andrej

*20. 5. 1904 Richvald u Bardejova + 2. 1. 1985 Richvald u Bardejova

Pocházel z rolnické rodiny a sám hospodařil. Řezbářské tvorbě se začal věnovat až v pozdějším věku. Ve svém díle částečně navazoval na lidové výtvarné tradice, které však neváhal narušit značně individualizovaným osobitým projevem, charakteristickým přesvědčivou autentickou spontaneitou, zemitou razantností a smyslem pro zvláštní humor. Rysy původního umění lze číst v jeho hranatých barevných figurách důvěrně poznaných vesnických postav i v bezprostředním, invenčním řešení malovaných dřevěných reliéfů. Motivicky čerpal zejména z venkovského života, originálně zpracovával náboženská témata (Vyhnání z ráje, sv. Jiří bojuje s drakem) i polohy , které jsou kuriózní ozvěnou oficiální akademické tvorby (státnické portréty). Zúčastnil se výstav: Súčasní ludoví rezbári, Slovenské národné muzeum - Etnografický ústav Martin, 1978, Súčasný neprofesionálny výtvarný prejav na Slovensku, Slovenská národná galéria Bratislava, zámek Zvolen, 1985/86. Jeho práce vlastní zejména Šarišské múzeum Bardejov a Slovenské národné muzeum - Etnografický ústav Martin. PK

... více zde

Heja Josef

*12. 3. 1902 Hovězí u Vsetína + 5. 9. 1985 Halenkov

Po celý život hospodařil jako rolník na samotě v Dinotici - Halenkově, kam se přiženil. Školu ukončil ve třetí třídě. Nevyučený vystřídal zpočátku několik zaměstnání: pracoval jako bednář, tesař, zedník a lesní dělník. V zimním období vždy zhotovoval pro vlastní potřebu i sousedům nejrůznější předměty denní potřeby. Zde bezesporu pramení jeho řemeslná zručnost a cit pro práci se dřevem. Vlastní volné tvorbě se začal věnovat až ve svém pozdním věku od roku 1965. Hned v následujícím roce se již zúčastnil výstavy amatérské tvořivosti ve Valašském Meziříčí. Jeho práce zachycují typické postavy a výjevy z venkovského života, úzce spjatého s přírodou a reflektují i rozměr lidové zbožnosti (světci, madony). Náznakovost, prostota vyjádření, tlumená barevnost a cit pro detail, spojené s emocionální působivostí a osobitou křehkostí výrazu jeho prací jsou určujícími znaky tvorby, plné samozřejmé poezie a důvěrné sdělnosti. V roce 1973 obdržel 1. cenu na celostátní výstavě Dřevo ve všech podobách v Českých Budějovicích. Jeho práce vlastní Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Okresní vlastivědné muzeum ve Valašském Meziřící a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které každoročně uskutečňuje od roku 1997 na jeho počest tvůrčí setkání řezbářů, nazvané Hejův nožík. PK

... více zde

Chwala Josef

*15. 3. 1906 Prachatice + 16. 6. 1985 Kůsov u Stach

Narodil se v nemajetné rodině (osm sourozenců). Vychodil jen 4 třídy obecné německé školy, pak musel opatrovat nejmladší sestru. Ničím se nevyučil a na studia jej rodiče nechtěli pustit, takže vykonával různé pomocné práce. Po vojenské službě v Písku byl zaměstnán v továrně na knoflíky. Roku 1931 odjíždí přes Brusel do světa s cirkusem Sarassani. Později též pracoval v zahradnictví a živil se jako lesní dělník. Soustavné tvorbě se věnoval až od roku 1965 (první dřevěný reliéf vytvořil ovšem již v roce 1936). Lze v ní vysledovat úzkou vazbu na barokní lidovou plastiku (betlémy, světci, madony), silné zaujetí pro historii rodného města. Podstatná část výtvarné práce však vyvěrá z vlastní bohaté obrazotvornosti samorostlého samotářského tvůrce, nalézajícího v tvorbě opravdový smysl těžkého života. Originální, jemně kolorované rámované reliéfy, pojednané svébytným robustním řezbářským rukopisem zaujaly už návštěvníky Světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Jeho práce vlastní Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Muzeum v Prachaticích. PK

... více zde

Jahn Vincenc

*17. 4. 1917 Viklice u Tovačova +3. 6. 2001 Paseka u Šternberka

Narodil se v rolnické rodině a měl dva bratry. Po škole se vyučil natěračem a celý život pracoval v závodě Moravia v Mariánském údolí nedaleko Hluboček u Olomouce, kde bydlel ve svém domku. Ve svých 35 letech se oženil. Do důchodu odchází v roce 1977 a začíná malovat přírodní scenérie z blízkého okolí. V olejových obrázcích se projevil dosud skrytý pramen čistého vidění, spojeného se smyslem pro barvy a s jistotou ruky, zvyklé na štětec. Asi od roku 1981 vytvářel svéráznou technikou, při níž spojuje dřevo s betonem či sádrou, polychromované expresivní hlavy. Těch vytvořil dle vlastních slov přibližně padesát. Snažil se v nich zachytit podobu známých, ale dával prostor zejména své zjitřené fantazii a představám. Bohužel nezdokumentovaná zůstala jeho zimní tvorba rozměrných barvených sněhových hlav, které vydržely stát na zahrádce jen do prvního tání. Poprvé vystavil svá neotřelá a působivá díla v roce 1998 na výstavě L´ art brut - umění v původním (surovém) stavu v Galerii hlavního města Prahy, kam je vybrala dr. Alena Nádvorníková, později v Muzeu umění Olomouc na výstavě Umělci čistého srdce v roce 2001/2002 a ve Slovenské národní galerii v Pezinku v roce 2003.PK

... více zde

Kňazko Jozef

*17. 3. 1924 Podhradie u Martina + 2009 Martin

Narodil se v rolnické rodině, měl čtyři sourozence. Po ukončení dvouleté odborné školy pracoval celý život jako lesník. Sochařské tvorbě ve dřevě se věnoval zejména po odchodu do důchodu, i když kořeny této činnosti jsou už na základní škole, kdy ho učitel nechal samostatně vyrobit kolovrátek. Převážnou část roku bydlel v rodinné chatě na okraji lesa pod Martinskými holemi a tvořil svá díla, motivicky čerpající z tradičního venkovského života, z lidových pohádek a bájí, ale nachází též inspiraci v současném světě, okouzleném sportem a technikou. Dobrá znalost práce se dřevem mu umožňovala vytvářet i značně rozměrné sochy nadživotní velikosti. Nechával rád výtvarně působit samotné dřevo. Většina jeho zručně řezaných plastik a reliéfů je tak bez povrchové úpravy, některé monochromně tónoval či polychromoval. Vytvořil jich přibližně 400. Zúčastnil se několika výstav neprofesionální tvorby. Slovenská televize natočila v roce 2001 krátký snímek o jeho mnohotvárné výtvarné práci.Tvořil až do konce svého života.PK

... více zde

Kodovská Marie

*21. 1. 1912 Korytná u Uherského Brodu + 12. 11. 1992 Rýmařov

Vyrůstala v početné dělnické rodině na moravském Slovácku, poznamenána od narození zchromlou pravou rukou. Vychodila osm tříd obecné školy a později pracovala jako zemědělská a textilní dělnice. V roce 1943 se přivdala do Rýmařova, kde žila od roku 1955 jako invalidní důchodkyně a vychovávala své tři děti. Začala malovat z podnětu své dcery v dubnu roku 1964. Od mládí psala též básně a pohádky. Vytvořila za svůj život značné množství výtvarných děl nejrůznějšími technikami. Zpracovávala pastely, akvarelovými barvami, olejovými emaily, také kreslila tuší a barevnými fixy. Nejlepší z děl jsou dokladem samostatné invence a skutečně původní představivosti. Pro její eruptivní tvorbu je charakteristická antropomorfizace naléhavých představ a ambivalentnost sdělovaných významů. Pro obrazy Marie Kodovské je typická osobitá expresivní barevnost. Vznikaly převážně z vnitřního citového přetlaku ovlivněny snem a zjitřenou autorčinou fantazií. O své tvorbě napsala: „Jak tvořím? Jako když studánka vyvěrá. Z té také věčně tryská pramen a nikdo jí nezabrání. Maluji levou rukou. Chci mít jas v duši a kolem, i když z toho nebudu nic mít. To, co maluji, je jako by se tu narodilo.“ Vedle samostatných výstav (např. Rýmařov 1972, Sovinec 1974, Olomouc 1976) se zúčastnila řady přehlídek naivního umění doma i v zahraničí (Norimberk 1975, Madrid a Drážďany 1977, Boston 1979, Tokio a Berlín 1980, Paříž 1981 atd.). O její originální tvorbě bylo natočeno množství rozhlasových a televizních pořadů. Je zastoupena v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, v Slovenské národní galerii v Bratislavě, v Collection de la Ville de Paris (Musée d´art naif Max Fournay). AN PK

... více zde

Kudelová Františka

*17. 8. 1912 Šumice u Uherského Brodu +3. 9. 1997 Kroměříž

Pocházela z chudé rolnické rodiny, v níž vyrůstala spolu s deseti sourozenci. Po ukončení obecné školy pomáhala až do roku 1932 otci v hospodářství. Především citová deziluze rozhodla o jejím odchodu do kláštera v Brně, kde se stala řádovou sestrou. V roce 1942 je poprvé hospitalizována na psychiatrické klinice v Brně, odkud přechází v následujícím roce do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Básně psala již od školních let. Malovat však začala až jako pacientka plicního oddělení nemocnice v Kroměříži v roce 1951. Tvůrčí činnosti se věnovala každodenně a vytvořila do podzimu roku 1995, kdy ztratila zrak, tisíce podivuhodných kreseb, obrazů i malovaných objektů. V léčebně měla dokonce po několik let svou stálou výstavní síň. V jejích zářivých nepředmětných krajinách, malovaných sugestivním rukopisem, se objevují jako konstantní symboly slunce, měsíc, strom, zvířata a ptáci. Obsedantní směřování k absolutnu vzpomínek má u ní kosmický rozměr. Začátkem 80. let 20. století její tvorba překročila hranice léčebny a byla představena na celé řadě samostatných i společných výstav (Kroměříž 1983, Olomouc 1983, Hodonín 1990, Psychopatologie der Kunst: Brücken zur Realität - Švýcarsko 1991, Olomouc 1996). Její dílo vlastní Psychiatrická léčebna v Kroměříži. AN PK

... více zde

Labuda Ján

*25. 12. 1929 Bytča + 24. 4. 2004 Štiavnik

Vychodil osm tříd základní školy, nevyučený. Povoláním řidič autobusu a opravář v dílnách, ale stará se též o malé hospodářství. Žije v malé rolnické usedlosti na okraji vesnice Štiavnik u Bytče, kde dříve působila celá řada vynikajících slovenských lidových řezbářů. Ti mu byli příkladem, když se začal věnovat vlastní tvorbě. Své první dílo ve dřevě vytvořil, jak vzpomíná, dne 10. března 1972. To byl začátek svébytné autentické cesty tvůrce s charakteristickým sochařským výrazem. Labuda se poněkud vyčleňuje z tradičního lidového projevu svým výrazným smyslem pro humornou nadsázku a zkratku. Svůj přirozený talent a tvůrčí schopnosti rozvíjí i při hledání nových forem zpracování dřeva. Rád domýšlí tvary vzniklé nahodile v přírodě a dává tak nalezeným samorostům nový život. Má nejen bohatou obrazotvornost, ale taktéž vynikající pozorovací schopnosti, které náležitým způsobem uplatňuje zejména při zpodobování domácích zvířat a ptáků. Inspiraci pro svá díla, hledá a nachází všude kolem sebe. Zúčastnil se sedmi výstav neprofesionální tvorby na Slovensku a obdržel několik ocenění. Jeho práce vlastní Povážské múzeum v Žilině, Slovenské národné muzeum - Etnografický ústav Martin, Slovenská národná galéria v Bratislavě.

... více zde

Marková Cecilie

*20. 9. 1911 Kyjov + 21. 9. 1998 Kyjov

Narodila se slovenským rodičům a šťastné dětství prožila ve skromných poměrech. Vyučila se modistkou a později pracovala jako vedoucí v prodejně oděvů. Své první mediumní kresby začala vytvářet pod dojmem silných zážitků ze spiritismu. Kreslit začala dopoledne 18. října 1938 v deset hodin. Původní impuls přerostl v naléhavé nutkání v roce 1940, kdy nečekaně ovdověla. Kresba se jí tehdy stala v samotě prostředkem komunikace s fyzicky nepřítomnou blízkou bytostí a jediným podstatným smyslem života. („Všechen cit jsem dala malování. Kdybych je neměla, byl by můj život příliš prázdný.“) Kreslila nejprve tužkou, později začala své květy a květinové ornamenty doplňovat barevnými pastelkami. Zneklidňující labyrinty, svalovitá květenství jsou naléhavě konkrétní, avšak významově nejednoznačné. O své tvorbě napsala: „přitahují mně světy, kde nejsou reálné tvary.“ Od 60. let rovněž malovala medijní portréty, astrální krajiny, kosmické erupce. Volný malířský rukopis tu vyvažuje přesnost a vázanost kreseb. Rozvíjela svou tvorbu zcela autonomně a během svého života vytvořila značné množství imaginativních děl, z nichž většinu rozdala. Poprvé vystavovala v roce 1950 v Kyjově na výstavě lidové tvořivosti. Od té doby byla její neobyčejně působivá díla představena na celé řadě samostatných i společných výstav u nás i v zahraničí (Brno, Praha, Ostrava, Olomouc, Litoměřice, Bratislava, Gdaňsk, Řím, Helsinky, Mainz, Amsterdam). Její tvorbu vlastní Collection de l´art brut Lausanne ve Švýcarsku, Slovenská národní galerie v Bratislavě, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Městské muzeum Nová Paka, Národopisné muzeum v Praze, Muzeum umění Olomouc. Ostravská televize natočila v roce 1971 krátký film k autorčiným šedesátinám, v roce 1995 vznikl v Poetické galerii Praha dokument s názvem Jiné světy Cecilie Markové. V únoru 2008 byla zahájena její samostatná výstava s názvem „Podobenství duší“ v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích (kurátor Arsén Pohribný) a později její tvorba zařazena Alenou Nádvorníkovou do výstavy České art brut v chebské galerii a Muzeu umění Olomouc. AN PK

... více zde

Řehák Antonín

*17. 1. 1902 Svatý Kopeček u Olomouce + 5. 4. 1970 Svatý Kopeček u Olomouce

Narodil se v rodině tesaře a byl nejstarším z devíti sourozenců. Vychodil osm tříd obecné školy. Od malička musel tvrdě pracovat a starat se o mladší bratry. V rozmezí let 1918 až 1928 vystřídal celou řadu profesí. Postupně pracoval jako zedník, dělník v cementárně, betonář, štukatér, naučil se též zámečnickým a stolařským pracem, byl zaměstnán v hračkárně i na pile. V roce 1924 se oženil. Od konce dvacátých let působil ve službách arcibiskupství jako zahradník a pro známou olomouckou firmu Ander a syn upravoval zeleň na Svatém Kopečku. V obecních službách také rozvážel pitnou vodu spoluobčanům. Pod jeho pilnýma rukama rozkvetlo toto poutní místo do nebývalé krásy a svou výsadbou zahrad a okrasných záhonů proslul i v dalekém okolí. Usadil se v rodinném domku nedaleko romantického rybníčku se smutečními vrbami, které tu sám vysadil. Rád kreslil a maloval již od školních let. Vyráběl i věci ze dřeva, figurky ze sádry a papírové hmoty, masopustní maškary. Soustavně začal malovat od roku 1960. Svým dílem se připojil k malířům reality, zachycujícím s udivující pečlivostí a detailností jakoby poprvé viděnou skutečnost. Antonín Řehák zpodoboval ve svých početných kresbách a svěžích obrazech básnivě svět, který důvěrně znal a ochraňoval. Poprvé vystavoval v domově důchodců ve Chvalkovicích. V celostátním kontextu byla jeho tvorba představena v roce 1963 v Praze. V mezinárodním měřítku na přehlídce EXPO 1967 v Montrealu. Od té doby byl pak zastoupen na všech výstavách našeho naivního umění doma i v zahraničí. Jeho práce vlastní Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenská národní galerie v Bratislavě, Národopisné muzeum v Praze. PK

... více zde

Semerák Zbyněk

*9. 3. 1951 Šumperk + 8. 7. 2003 Šumperk

Po ukončení základní školy, v níž vynikal v kreslení, se vyučil v oboru seřizovač textilních strojů. Namáhavou práci však pro nemoc kyčelních kloubů nemohl dlouho vykonávat a tak vystřídal několik zaměstnání. V šumperském divadle působil tři roky jako kašér a malíř kulis. Když zůstal trvale v invalidním důchodu, stala se mu výtvarná tvorba jedinou životní náplní. Jeho tušová kresba nebo proškrabávanou technikou vytvořený temperový obraz velmi často evokují z odstupu neznámý druh písma či neproniknutelnou síťovinu. Teprve při bližším pohledu můžeme rozšifrovat náměty, kterými se obrací do historie a mýtů, téměř pravidelně však s projekcí portrétu svého ideálního já. Zjevná obtížnost a pracnost úzkostně detailistických prací, nad nimiž tráví dlouhé týdny i měsíce je mu však uhrančivě krásnou posedlostí, v níž nachází své tiché radosti. Je z rodu originálních autorů, nepodléhajících unifikujícím „dusivým“ kulturním vzorcům a výtvarné tradici. Kreslení a malování se mu stalo nezbytností. Do roku 1991 se pravidelně účastnil přehlídek neprofesionální tvorby v Šumperku. Později samostatně vystavoval v Olomouci, Zábřehu a Šumperku, byl zařazen v české kolekci bratislavské přehlídky INSITA 1994, v souboru výstavy L´art brut - umění v původním (surovém) stavu v Galerii hlavního města Prahy v Praze v roce 1998, zúčastnil se výstav Tschechischer Surrealismus und Art Brut zum Ende des Jahrtausendes, Vídeň 2000 a Zrcadlo srdce, zrcadlo duše, Státní galerie výtvarného umění Litoměřice 2001, INSITA SNG Bratislava 2004. Jeho práce vlastní Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Muzeum umění Olomouc, SNG Bratislava. PK

... více zde

Schmidtová Natálie

*28. 8. 1895 Dobrinka + 5. 3. 1981 Rozsochy u Žďáru

Narodila se v Rusku ve vesnici Dobrinka v Tambovské gubernii carského Ruska. Od svých deseti let však žila s rodiči na Sibiři v Prikanovce, kam se odstěhovali za lepším živobytím. Školu nikdy nenavštěvovala. V letech 1911 až 1915 pracovala jako pokojská a dětská vychovatelka v Novorossijsku. V letech 1915 až 1919 žila v Prokurovce u Voroněže, kde se provdala v roce 1918 za českého strojníka Schmidta, který zde byl jako příslušník rakouské armády v ruském zajetí. Spolu se potom vrátili do okolí Bystřice pod Pernštejnem, kde pracovala na statcích jako zemědělská dělnice. Posledních 25 roků žila s manželem na chatě vzdálené 5 km od Bystřice pod Pernštejnem. Malovat začala v roce 1944 z vnitřní potřeby. Ve své tvorbě si připomínala šťastné chvíle dětství prožitého na venkově, ale snila též o vzdálených exotických krajích, které toužila navštívit. Její inspirace vyvěrala z fantazijně přetvářených zážitků a představ. S lehkostí a nehledanou jistotou dítěte tvořila zkratkovité, přesvědčivou silou prožitku naplněné obrazy mimořádného emocionálního a výrazového účinku. Za svůj život vytvořila více jak 800 obrazů, které se staly dokladem jejího neobyčejného malířského nadání. První samostatnou výstavu měla už v roce 1946 v Alšově síni Umělecké besedy v Praze. V následujícím roce vystavovala v Paříži v galerii Pierre. V roce 1967 představila svou tvorbu na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu. Zúčastnila se všech kolektivních výstav českých naivistů (Reggio Emilia, Kolín nad Rýnem, Mnichov, Bagdad, Salzburg, Graz, Linz, Berlín, Dessau). Její díla vlastní Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenská národná galéria v Bratislavě, Národopisné muzeum v Praze. Její retrospektivní soubornou výstavu pod názvem Já su stěhovavý pták uskutečnilo Muzeum umění v Olomouci v roce 2006. PK

... více zde

Siváň Štefan

*28. 8. 1906 Babín + 7. 5. 1995 Babín

Pocházel z chudé slovenské rolnické rodiny. Když mu byly tři roky, vypravil se jeho otec z Oravy za prací do USA, kde později v roce 1914 zemřel. Do dvanácti let navštěvoval základní školu. Od roku 1918 pomáhal rodině hospodařit a pracoval též jako kolář. Zhotovoval vozy, sáně, žebříky a další potřebné nástroje ze dřeva. V roce 1928 se oženil a měl později pět dětí. V letech 1920 až 1930 vedle práce na vlastním hospodářství začal vyřezávat betlémy, s nimiž chodil přes zimu na koledy po Slovensku, Moravě i Čechách. Během 60. let se začíná postupně věnovat volné tvorbě a z podnětu některých slovenských profesionálních sochařů vytváří s odzbrojující samozřejmostí i značně rozměrná a monumentální díla. Počínaje rokem 1975 se pravidelně zúčastňoval sochařských přehlídek ve Východné. Od další tvorby jej neodradil ani velký požár v roce 1981, při němž mu vyhořela dřevěnice s dílnou a s množstvím hotových i rozpracovaných soch. Jeho výtvarná práce překvapuje robustností a vyzrálostí ojedinělého autorského rukopisu, živou výrazností celku i dobře odpozorovanými detaily. Ve svém díle zpodobňoval svět, který důvěrně poznal a miloval, pomalu zanikající svět oravské vesnice. Zcela původním způsobem spojoval lidovou řezbářskou tradici s originálními výrazovými prostředky, což z něj činí mimořádný a nejvýznamnější zjev mezi slovenskými neprofesionálními umělci. Na mezinárodní přehlídce INSITA 1994 v Bratislavě bylo jeho dílo vyznamenáno Cenou slovenské národní galerie.Vystavoval samostatně (Dolný Kubín 1974, Poprad 1974, Námestovo 1978, Východná 1981) i na kolektivních výstavách doma a v zahraničí (Bratislava 1971, 1972, Kodaň 1972, Bielefeld 1981, Hamburg 1982, Paříž 1982, Bratislava 1994). Jeho díla vlastní Oravská galerie Dolný Kubín, Slovenské národné muzeum– Etnografické muzeum Martin, Slovenská národná galéria v Bratislavě. PK

... více zde

Šteberl Ondrej

*23. 4. 1897 Pezinok + 30. 11. 1977 Bratislava

Narodil se ve vinohradnické rodině a ukončil šest tříd obecné školy. Potom pracoval na nejrůznějších místech. Ve vinohradu, jako stavební dělník, železničář, v továrně na čokoládové výrobky i na rolnické farmě ve Francii. V letech 1928 až 1965 byl poštovním doručovatelem. Jako autodidakt kreslil a maloval už v mládí. Soustavněji začal malovat od roku 1963, ale programově se malířské tvorbě mohl věnovat až po odchodu do důchodu v roce 1965. Tehdy se jeho samorostlý talent projevil naplno. Dokladem je neobyčejná tvořivá aktivita, jejímž překvapivým výsledkem je na 1000 děl. Tužkových a tušových kreseb, olejomaleb. Šteberl je malíř s nekomplikovaným viděním světa, bohatou invencí a darem procítěné jednoduchosti. Je okouzlen přírodou, ale čerpá náměty též z biblických příběhů. Blízký je mu rovněž svět pohádek a lidových legend. Jeho malířský projev je charakteristický tvarovou deformací, plošným pojetím malby, zdůrazněnou lineárností, výhradním používáním nelomených tónů čistých zářivých barev. Má vytříbený smysl pro působivost ladné ornamentální linky a přirozenou vyváženost obrazové kompozice. Je básnivým doručovatelem křehkých vzpomínek, snů a ztišených fantazií, oslovujících diváka svou autenticitou a otevřeností. Měl několik samostatných výstav (Bratislava 1967, Düsseldorf 1974, Amsterdam 1974, Brno 1977) a účastnil se celé řady kolektivních přehlídek (Bratislava 1966, 1969, 1972, 1992, Lugano 1969, Zagreb 1970, Recklinghausen 1971, Lisalmi 1973, Oslo 1973, Düsseldorf 1974, 1977, Bielefeld 1981, Hamburg 1981, Paříž 1982). V roce 1969 získal cenu Trienále na bratislavské INSITĚ. Jeho díla jsou v majetku Slovenské národné galérie v Bratislavě, Slovenského národného muzea v Bratislavě, Oravské galerie Dolný Kubín a Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. PK

... více zde

Wertheimer Leoš

* 14. 2. 1956 Přerov

Vyučený automechanikem, vystudoval automobilovou průmyslovku. Pracoval u Českých drah, nejdéle jako hasič. Je svobodný a žije s rodiči v Přerově. Vzhledem k onemocnění je již mnoho let v invalidním důchodu. Od svých pěti roků se intenzívně zajímá o historii a konstrukci lokomotiv. V roce 1997 začal na popud terapeutky kreslit na pásy balicího papíru různé lokomotivy. Pozoruhodné kresby zdůrazňují sice zejména technickou stránku stroje, nepostrádají však výtvarnou originalitu a zřejmý emoční náboj. Dosud jich vytvořil více než 560. Jsou převážně černobílé, ale autor občas používá pastelky pro dosažení tlumených barevných akcentů. Bývají provedeny zpravidla v měřítku a provází je obligátní tabulka s podrobnými technologickými údaji o příslušném typu lokomotivy a zajímavý časový údaj o délce vzniku kresby. Některá díla jsou poměrně rozměrná a prokazují autorův hluboký zájem a podrobnou znalost železniční problematiky, což ovšem nebrání vnímat hravý, poeticko-erotický podtext významu výtvarných výpovědí. Své práce vystavoval v Olomouci (Muzeum umění, 2001), v Pezinku (Slovenská národní galerie, 2003), v Paříži (sbírka ABCD, 2004) New Yorku (2005, 2006), Bratislavě (2007) a Münsteru (2008). PK

... více zde

Žák Václav

* 1.11. 1906 Velké Kyšice + 6. 1. 1986 Unhošť

Narodil se poblíž Kladna ve Velkých Kyšicích. Přišel do početné chudé rodiny, která mu bohužel neposkytla šťastné a radostné dětství. Ve dvou letech vážně onemocněl a následky choroby (ochrnutí pravé dolní i horní končetiny a okohybných svalů) sebou nesl po celý život. Také základní škola, kterou ukončil v páté třídě byla pro něj jen utrpením. Později se živil všelijak. Pásl krávy, pracoval v lomu nebo pomáhal v pivovaře, aby se nakonec po smrti tyranského otce ve svých 21 letech uchytil na dalších třicet roků jako sběrač kůží. Dokonce si postavil samostatně stojící rodinný dům v části Unhoště nazývané Amerika, kde se svou matkou žil. Po jedné z návštěv Mariánských Lázní v roce 1952 začal malovat. Tvořil převážně technikou podmalby na skle, inspirovaný světem pohádek, historie a mýtů zachytával obrazy svých snů. Zejména se jedná o tajemné, přízračné krajiny s dominantami podivných hradů a pustých lidských obydlí. Jednoznačně se v nich zrcadlil pocit osamocení a nedůvěry k lidem, kteří mu povětšinou ubližovali. Největšího rozmachu dosáhla jeho autentická tvorba (která se dle jeho sdělení dostala do dvanácti států světa) v šedesátých letech 20. století, kdy rozměrnými malbami pojednal exteriér i interiér svého domova, zachycený ostatně téměř dokumentárně v krátkém hraném filmu Dům radosti režiséra Ewalda Schorma z roku 1965, kde můžeme v jedné z hlavních rolí vidět samotného Václava Žáka. Během svého života vytvořil údajně 700 obrazů, ale věnoval se i psaní románů, tvořících literární obdobu světa v jeho malbách. Tato tisícistránková literární díla však zřejmě zanikla jeho rukou, když zahořklý a nešťastný ke stáru záměrně zničil podivuhodné výsledky své tvůrčí posedlosti. Zúčastnil se mnoha společných výstav české naivní tvorby a je právem řazen ve výtvarných encyklopediích mezi její hlavní představitele. PK

... více zde

Zemánková Anna

* 23. 8. 1908 Olomouc + 15. 1. 1986 Mníšek pod Brdy

Narodila se jako druhá ze čtyř dětí v rodině holiče Antonína Veselého a jeho ženy Adolfíny. Své mládí prožila na Moravě, kde se také vyučila dentistkou a založila si vlastní praxi. Roku 1933 se provdala za plukovníka Bohumíra Zemánka, se kterým přivedla na svět tři syny a dceru. Smrt prvorozeného synka se pro ni stala otřesem, ze kterého se nikdy zcela nevzpamatovala. Rodině vládla jako Velká Matka a tato role pro ni byla v životě klíčová. O to hůře nesla později její slábnutí. Ještě před svatbou se příležitostně věnovala krajinomalbě, která se však nikterak neslučuje s její pozdější tvorbou. K té dospěla až na prahu padesáti let, v době, kdy její děti odrostly a ona cítila, že její svět se hroutí. Vznětlivou, rozladěnou a bytostně nespokojenou, ji přiměli k tvorbě její synové, kteří na půdě objevili obrázky z matčina mládí. Ve svých prvních temperových malbách se Anna snažila zachytit krásu skutečných rostlin, inspirace realitou ji však nepostačovala. Velmi záhy uvolnila svoji mohutnou imaginaci, která vyplavila napovrch obrazy ukryté v jejím podvědomí. Začínala tvořit vždy brzy ráno, kdy se z automatických gest rodily prvotní formy budoucího obrazu. Během dne je precizovala a doplňovala o stovky a tisíce repetitivních detailů. Zemánkové květiny, přestože se mnohdy mohou zdát na první pohled snad až příliš krásné a dekorativní, působí znepokojivě - vibruje v nich intenzivní energie. Rostlinná forma je jen maskou, za kterou se skrývají autorčiny nejhlubší emoce a touhy. Český autor art brut Zdeněk Košek o její tvorbě prohlásil, že je v ní soustředěna erotika celého vesmíru. Volba technik byla u Zemánkové poměrně impulzivní. Často si pomáhala kuchyňským olejem, který jí sloužil pro zprůsvitnění pastelů. Tempery a pastel doplňovala detaily provedenými perokresbou a především pak kuličkovým perem. Své pozdější práce perforovala, protlačovala, vyšívala, aplikovala do nich háčkované objekty, pracovala s textilní a papírovou koláží, do kreseb začleňovala umělé diamanty, korálky, flitry. Každý tento prvek měl svůj symbolický význam, byl dalším krokem směrem k dosažení kýžené krásy a dokonalosti, která měla předčít to, co stvořila příroda. Tvorba se pro ni stala hlavním smyslem života. Nalezla v ní naprosté uspokojení, díky kterému s vnitřním klidem překonávala i takové rány osudu, jako byla těžká cukrovka a s ní související amputace nohou. Dílo Anny Zemánkové je součástí všech významných světových sbírek art brut, včetně Collection de l´Art Brut v Lausanne či sbírky ABCD. PK

... více zde


počet přístupů: (c)outsiderartcz 2010-2011 | www.outsiderartcz.eu | webdesign grafikajinak